Historie obce

 Území obce Starý Bydžov bylo osídleno už v pravěku. Z pozdní doby kamenné je doložena kultura zvoncovitých pohárů a ze starší doby bronzové pochází vzácný hromadný nález z kultury únětické, obsahující mimo jiné i osm terčovitých náušnic, největší soubor tohoto šperku zjištěný v naší zemi. Významnými nálezy je také zastoupena slezskoplatěnická kultura a v mladší době železné kultura laténská.

První písemná zmínka o Bydžově je uvedena v listině českého knížete Bedřicha z 23. 04. 1186 ve dvou variantách - "Butsou" a "Buitsov".

Ves byla už tehdy důležitým střediskem okolní oblasti. O jejím významu svědčí především poloha na polské cestě a o velikosti nepřímo údaj, že jen část Bydžova byla vyměněna za dvě vesnice.

Výjimečné postavení Bydžova dokládá i původně románský kostel zasvěcený sv. Prokopu. Obdélná stavba se typově hlásí do první poloviny 13. století, ale není vyloučen ještě ranější vznik s jiným zasvěcením.

Původní ves Bydžov byla někdy koncem 80. let či počátkem 90. let 13. století povýšena na město, ovšem městské založení se na tomto vyvýšeném místě ukázalo zanedlouho nevýhodným - zřejmě vadila hlavně větší vzdálenost od řeky Cidliny. A tak snad ještě koncem 13. století, ale spíše koncem 14. století došlo k "přenesení města" na nynější místo a k jeho pravidelnému vyměření "na zeleném drnu".

V knize svědomí města Nového Bydžova /z 1311 a 1470/ pak vícekrát čteme o nynějším Starém Bydžově jako o starém městě, v několika dalších zápisech jsou uváděna obě města.

Po založení Nového Bydžova poklesl Starý Bydžov opět mezi vesnice, ale vzhledem k předchozímu vývoji nepřestával mít zvláštní postavení. Obec sdílela společné osudy s Novým Bydžovem až do roku 1549.

V roce 1549 bratři z Pernštejna prodali Sloupno s patronátním právem nad kostely v Metličanech a ve Starém Bydžově a 20 lidí v této obci Janovi Kluckému z Libodřic a v témž roce druhý díl Starého Bydžova Albrechtovi Kapounovi ze Svojkova, který v tomto roce také koupil statek Hlušice. Od té doby se Starý Bydžov stal tzv. dělenou vsí se dvěma vrchnostmi, čemuž odpovídaly i dvě tvrze - první byla jihovýchodně od kostela, druhá severně od kostela.

V roce 1552 postoupil Jan Klucký svůj díl ve Starém Bydžově i s patronátem nad kostelem své sestře Ludmile, provdané za Maternu z Květnice a podržel si jen hospodu, která pak patřila ke statku Sloupno.

Za Maternů z Květnice a Kapounů ze Svojkova získal starobydžovský kostel svůj charakteristický vzhled. Loď a kněžiště byly zvýšeny a namísto dvou menších postranních věží byla v západní části přistavěna mohutná věž, pro kterou byl v roce 1587 ulit velký zvon Pražan, jedno z mistrovských děl pražského zvonaře Brikcího z Vimperka. 

V roce 1629 koupil Albrecht z Valdštejna větší část Starého Bydžova s poplužním dvorem od Jindřicha Zikmunda z Květnice a další část od Jana Oktaviána Vchynského a ves připojil k panství Smidary. Po zavraždění Valdštejna bylo panství konfiskováno a v roce 1635 dědičně darováno císařskému plukovníku Janu Gordnovi.

V roce 1651 se majitelem panství stal Rudolf Golloredo z Walsee a v držení tohoto rodu zůstalo s kratším přerušením až do roku 1834, kdy Rozina z Golloredo prodala panství Martinu Waagnerovi.

Podle Berní ruly z roku 1654 bylo po třicetileté válce ve Starém Bydžově z 11 usedlostí 7 pustých a z 21 chalupnických hospodářství 5 pustých. Tereziánský katastr z roku 1757 v obci zaznamenal celkem 38 hospodářů a 5 řemeslníků.

První celkové údaje o počtu domů a počtu obyvatel jsou doloženy z roku 1788 - tehdy ve Starém Bydžově bylo 70 domů a 473 obyvatel. V roce 1843 měla obec 84 domů a 596 obyvatel. Největšího počtu obyvatel dosáhla obec při sčítání v roce 1910 - tehdy zde žilo 959 osob. V obci často hořelo.

V roce 1879 byla postavena nová jednopatrová. Na hřbitově u kostela se pohřbívalo až do roku 1882, kdy byl za vesnicí zřízen nový hřbitov. V roce 1895 byla postavena kruhová cihelna a v roce 1901 zavedli chodník k Novému Bydžovu. Po požáru roubené farní budovy v roce 1904 byla nová fara stavbou cihlovou.

Elektřina byla do obce zavedena v roce 1923. V následujícím roce proběhla parcelace starobydžovského dvora o výměře 235 ha. Hospodářské budovy a 86 ha polí při parcelaci získal František Chmelař.

První zemědělské družstvo bylo založeno v roce 1957 s výměrou 750 ha, poštovní úřad je v obci od roku 1961.

V mezidobí let 1980 - 1990 byl Starý Bydžov spolu s několika dalšími obcemi připojen k Novému Bydžovu. Po komunálních volbách v roce 1990 je Starý Bydžov opět samostatnou obcí s obecním úřadem.

Starý Bydžov je rodištěm hudebního skladatele a pedagoga Jana Maláta (1843 - 1915), autora klavírních a houslových škol, Hudebního slovníku, Nauky o hudbě, sběratele a upravovatele národních písní a autora oper "Stáňa" a "Veselé námluvy". Památku slavného rodáka připomíná pískovcový pomník s pamětní deskou, která sem byla osazena po zboření rodného domu, bývalé staré školy. 

Kovárna ze Starého Bydžova

Celoroubená kovárna z druhé poloviny 18. století (letopočet 1774 vytesán v kamenném slupku výhně) stávala v obci Starý Bydžov,přenesena v roce 1976 do Muzea vesnice v Kouřimi.

Kovárna je roubena z mohutných dubových trámů, tzv. trhanic, pro oblast Polabí typických. Vnitřní vybavení kovářské dílny je plně funkční a představuje podobu venkovské kovárny na přelomu 19. a 20. století; zadní místnost, která původně sloužila jako skladiště uhlí a starého železa, je nyní nainstalována do podoby provizorního bydlení.

Půdorysně je stavba velmi jednoduchá, pouze o dvou místnostech a podsíni, kterou vytváří předsunutý štít podepřený třemi ozdobně tesanými sloupy. Větší z obou místností sloužila jako vlastní kovářská dílna. Její dominantu tvoří výheň, stojící v pravém rohu místnosti. Hlavní vchod je z podsíně dvoukřídlovými dveřmi, které jsou ještě příčně půlené, takže po otevření horní poloviny mohly sloužit jako okna. Druhý vchod vedle výhně používal výhradně kovář

Druhá místnost, bez oken, pouze s dveřmi v zadní štítové stěně, byla využita jako skladiště. Podlahy v celém objektu jsou hliněné, stropy povalové. Sedlová střecha je kryta šindelem. Prostý bedněný štít je ozdoben pouze třemi kosočtverečnými větracími otvory a vlnkovitě vyřezávaným okřídlím.

Kovárna na svém původním místě ve Starém Bydžově neměla samostatné popisné číslo, ale patřila k sousední usedlosti čp. 2, ve které kovář žil. Pouze jednou sloužila jako obytná místnost samotná kovárna. Bylo to v roce 1904, kdy při velkém požáru na prvního května zničil oheň sedm stavení a mezi nimi i čp. 2. Po určitou dobu žila potom celá rodina v zadní místnosti kovárny. Vůbec velmi zajímavé je to, že ačkoliv byl Starý Bydžov několikrát postižen velkými požáry, při kterých vyhořelo množství domů, kovárna vždy zůstala nepoškozena. Tak tomu bylo v letech 1814, 1841 a již ve zmíněném roce 1904.

V kovárně se pracovalo až do roku 1958, kdy byl provoz zrušen. Pracoval v ní obvykle kovář, s tím, že vykonával i řemeslo podkovářské a k ruce měl jednoho pomocníka. Hlavní náplní bylo kování koní, kterých se zde kovalo okolo pětkrát až šestkrát do roka kolem dvousetčtyřiceti. Jinak se koval také hovězí dobytek, ráfovala kola nebo se opravovalo hospodářské nářadí.

Pro návštěvníky byl v roce 1982 otevřena kovářská dílna s expozicí kovářství. Zařízení, které se ve Starém Bydžově nezachovalo, bylo získáno ze staré kovárny v Louňovicích pod Blaníkem a sběrem v několika kovárnách na Kolínsku.